Olga Barényiová: Román

Olga Barényiová

Olga Barényiová

Román

KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Barényi, Olga Román / Olga Barényiová. — Vydání druhé. — Praha : Akropolis, 2015. — 264 stran. — (Skrytá moderna) Vydáno ve spolupráci s Centrem výzkumu české umělecké avantgardy ISBN 978-80-7470-090-3 (Tomáš Filip — Akropolis : vázáno) 821.162.3–31 — česky psané romány 821.162.3–3 — Česká próza [25]

Vychází ve spolupráci s Centrem výzkumu české umělecké avantgardy na Ústavu bohemistiky FF JU v Českých Budějovicích (LC 06053) © Study Vladimír Papoušek, 2015 © Graphic and Cover Design Zdeněk Trinkewitz, 2015 © Filip Tomáš — Akropolis, 2015 ISBN 978-80-7470-090-3

Víra v „Román“

(Psaní jako nástroj sebepoznávání)

Vladimír Papoušek

Už během devatenáctého století bylo jasné, že ze všech literárních žánrů právě román představuje nejnadějnější, nejsvobodnější, nejrychleji se rozvíjející, ale také nejpodivnější a pro spisovatele neklid a úzkost vzbuzující útvar. Zdálo se, že prostřednictvím psaní, prostřednictvím znaků lze zahlédat celé nové světy, vytvářet monumentální obrazy, imaga společnosti i veškerenstva a řádu věcí. Román jako by se stal prostředkem rozšiřujícím lidský zrak. Skryté a neviditelné mohlo být odhaleno a komprimováno do jednoho či několika knižních svazků. Zatímco věda odhalovala dosud neviditelné prostřednictvím mikroskopů, astronomických dalekohledů a objevů na poli fyziky, chemie či matematiky, literatura nabízela nové možnosti románu, který jako by umožňoval přehlédnout celou společnost, nahlížet do hlubin lidské duše, odhalovat fundamentální tajemství univerza i lidské existence. Tak Balzac konstruuje široký „obraz“ francouzské společnosti konvolutem typizovaných figur, které ve skládance osudů mají ukázat něco skrytého za tragikou a nepochopitelností jedinečného lidského osudu. Tolstého monumenty Vojna a mír či Anna Karenina fascinují Evropu, která se bude mylně domnívat, že právě zde se skrývá klíč k pochopení extrémního, tajemného a neuchopitelného Ruska. Ještě výraznější to bude u románů Fjodora Michajloviče Dostojevského — spisovatelova odvaha psát o dosud nevyslovených hlubinách lidského zla, posedlosti, amoralitě Evropany na jedné straně děsí a na druhé hypnotizuje. Americký filozof William James se vyznává ze zoufalé a marné snahy pochopit ruské romanopisce. Je ovšem jimi uhranut podobně jako mnozí Evropané. Jeho bratr Henry James pak dává světu román Vyslanci, jehož zásadním tématem je snaha Američanů pochopit složitosti evropské kultury — v podstatě se stejným výsledkem, jako je tomu u Evropanů čtoucích Rusy. Román Vyslanci vyšel roku 1903, tedy počátkem dvacátého století, které přinese další proměny románové morfologie a také nové přístupy k ní. Právě Henry James je jedním z prvních spisovatelů zamýšlejících se nad strukturou a povahou vlastního psaní, spisovatelů počínajících reflektovat vlastní gesto psaní, počínajících vnímat sebe sama jako subjekt, který psaním tvoří jistý útvar, v němž je i není obsažen jako psychofyzická entita. Je nastolována otázka hranice mezi existenciálním prostorem 7

autora a písemnou stopou, kterou zanechává. Zákony skutečnosti a zákony psaní se náhle ocitají ve vzájemné konfrontaci.

Joseph Conrad v románu Před očima Západu (1911) dává jako vypravěč najevo, že konstruuje příběh o Rusku, ruské duši a revoluci pro zrak západního čtenáře. Víra, že románem lze budovat monumentální obrazy lidského univerza, se pomalu proměňuje v úzkost ze samotného procesu, při němž subjekt spisovatele jakoby aspiruje na vyjádření, vyslovení nějaké transcendující zákonitosti, jednoty či univerzality.

James Joyce konfrontuje v Odysseovi (1922) chaotické vše s všedností jedinečné každodennosti. Virginia Woolfová v knize K majáku (1927) drobí monumentalitu velkého jednotného historického časoprostoru, s nímž se setkáme ještě u Tolstého, na reprezentace míjejících se subjektivních představ postav zdánlivě si blízkých a sdílejících stejný prostor, čas pak rozbíjí na subjektivně žitý vyjadřovaný jako dlouhý, a zkrácený čas historický. Problém subjektu a času dominuje i Proustovu Hledání ztraceného času (1913—1927).

Subjekt a jeho reálná existence a problém možnosti vyjádřit cokoliv o konkrétním jedinci prostřednictvím psaní, možnost sdílení vnitřních pocitů a zároveň hledání odpovědí na nejistotu vlastního pobytu v realitě, vlastní role ve světě, potřeba dozvědět se něco o technice a povaze toho, co je román — to vše zrodí jeden z nejproduktivnějších trendů v euroamerické literatuře dvacátého století. Vžité označení sebereflexivní román je mimořádně zavádějící, neboť problematiku vymezuje příliš úzce a vztahuje ji jen k takovým spisovatelským pokusům, u nichž technika psaní je dominujícím tématem.

Ve své podstatě je však prakticky téměř celá nebo alespoň nejvýznamnější část románové tvorby dvacátého století silně sebereflexivní, a nemůže ani být jiná, jestliže přijmeme myšlenku, že víra v román se proměnila. Původní přesvědčení romanopisců devatenáctého století o možnosti tvorby monumentálních obrazů všehomíra či alespoň celé společnosti své doby, která se často přelila i do diskursu kritiků a dalších uživatelů literárních děl — Marx mluví o Balzakovi jako o někom, od něhož se o dobové společnosti dozvěděl více než z odborných prací, a Masaryk je přesvědčen, že v dílech ruských romanopisců se zviditelňuje obraz Ruska a ruské povahy —, je nahrazeno vírou jiného 8

typu, vírou zrozenou z úzkosti a nedůvěry v možnost jakého­koliv syntetického a komplexního obrazu vnějšího světa. Tato nová víra se upíná k novým no­etickým možnostem psaní — nikoliv již transcendující obrazy skutečnosti, ale víra v možnost nalezení mechanismů vztahu mezi reálnou skutečností a znakem, mezi existencí jedinečného subjektu a jeho schopností učinit své existování viditelným v díle, nebo naopak neschopností cokoliv učinit s autonomním světem znaků, kde se subjekt rozpouští, proměňuje a stává neuchopitelným. Je spisovatel demiurgem stvořeného morfologického tvaru, anebo je jeho obětí? Je nositelem „pravdy“, nebo naopak mystifikátorem, jak se ptá například André Gide ve vlivném románu Penězokazi z roku 1925? A jaká je vůbec cena subjektu a jeho výpovědi? Je tu individuum, které má mluvit, nebo jen pouhá „funkce“ v soukolí organizovaného společenství, jak se ptá ve svých románech Franz Kafka?

To, že se tato proměna víry odehrává zejména v první polovině dvacátého století, možná souvisí i s tím, jak je dosud nezpochybňovaná hodnota západního individualismu silně konfrontována s vpádem kolektivistické revoluční mystiky. Na jedné straně ruská bolševická revoluce, která na první pohled vypadá jako moderní produkt marxistického revolucionářství, na straně druhé však odhaluje své kořeny v ruském mysticismu lidu („pozvedat každý problém z roviny pochopitelného pomocí nějakého mystického výrazu je typická ruská vlastnost“, promlouvá jedna z ruských emigrantek v Conradově románu Před očima Západu1), mysticismu, který nacházíme právě i u Dostojevského v jeho víře v náboženskou spásu, v dominanci východní citovosti a intuice nad západní racionalitou.

Druhým zdrojem pak je rasový a nacionální atavismus, pokleslá romantika minulosti, která vítězí v nacistickém Německu a fašistické Itálii či Španělsku.

Tato zvrhlá pseudoromantická „rytírna“ rovněž potlačuje hodnotu individuality ve prospěch kolektivních hodnot minulosti.

V Německu romány „krve a půdy“, romantika minulosti, wagneriánský kult a sny o archetypech čistoty, v Rusku Gladkov s románem Cement 1) Conrad, J.: Před očima Západu, Leda, Rozmluvy, Praha 2011, s. 109.

9

o budovatelském nadšení, jehož ozvuky díky fascinaci levicových intelek­tuálů pronikají do západní Evropy, nadšené zprávy ze Sovětského Ruska podávané novináři, jako byl Julius Fučík, to vše iniciuje potřebu porozumět hodnotě individuálního lidského života a zachránit ji před kolektivistickými víry, které krouží Evropou od východu i od západu. *** Česká próza je poměrně dlouho vůči těmto trendům imunní. Setrvačnost národněobrozeneckých snah po obnově důstojnosti české řeči a po edukaci českého národa je mimořádně silná a zasahuje hluboko do dvacátého století.

A tak i v meziválečném období stále ještě silně zní ozvěny devatenáctého století — od historického románu až po naturalismus i žánrový realismus. Pořád je patrná tendence moralizovat a vychovávat. Nicméně několik iniciací moderní prózy najít lze. Nepočítáme-li Franze Kafku, který píše německy, pak je to zejména v drobnější próze Richard Weiner nebo Josef a Karel Čapkovi.

Modernistický „velký román“ však lze najít snad jen jeden: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války od Jaroslava Haška, román, který svou lhostejnou cyničností způsobí zmatek v hlavě českým čtenářům i kritikům a dodnes je vnímán jako čitelný obraz něčeho — tu české povahy, vychytralosti, humoru, ale téměř nikdy ve své nečitelnosti a rozkladné hrůzyplnosti. Častější pokusy o moderní podobu románu, který by bral v úvahu výše naznačenou problematiku vztahu individua a jeho psaní, románu, který by byl inspirován úzkostnou potřebou hledání nového poznání ve vztahu jedinečné existence a její textové stopy, lze nacházet až ve třicátých a čtyřicátých letech.

Jako první se zjeví tvorba mladé Milady Součkové, zejména její román Amor a Psyché. Součková pozorně naslouchala Romanu Jakobsonovi a jeho názorům na funkčnost jazyka, stejně jako svému dalšímu příteli, kterého obdivovala a později s ním i spolupracovala, Vladislavu Vančurovi. Vančura byl u nás zřejmě prvním spisovatelem, jenž systematicky experimentoval s dobovou žánrovou rétorikou a jejími slovníky jako nástrojem ke zvýšení intenzity uměleckého účinku díla. Slovník a exprese indikující specifický žánr, dobu 10

či mluvčího pak používal k redefinici románové či povídkové konstrukce.

V duchu poetistické avantgardy byl však on stále tím demiurgem-stvořitelem románového univerza, aniž se toto stvořené obracelo k němu jako tvůrčímu subjektu a kladlo mu nějaké otázky.

U Milady Součkové je to však už jinak. Amor a Psyché se skládá ze tří oddílů — deníků dvou žen, Augustiny a Alžběty, studentky a učitelky, a vlastního textu Amor a Psyché. Úvahami o poetice a konstrukci románu, o možnostech psaní a sdělení třeba citu jeho prostřednictvím prosvítá dominantní téma textu — vztah dvou žen a možnost jej uskutečnit, respektive sdělit a sdílet, problém identity, ztotožnění s rolí ženy, různosti píšících subjektů a zejména problém obtížnosti přechodu z intimního vnitřního světa myšlenek, citu a touhy do veřejného prostoru prostřednictvím znaků. Součková tedy už nepoužívá techniku zřejmě inspirovanou Vančurou — tedy techniku slovníku rétoriky a žánru jako nástroje ke konstrukci, ale jako noetického nástroje reflexe píšícího subjektu.

Román Milady Součkové vyjde v roce 1937 a vedle dřívějších textů Weinerových Hra na čtvrcení a Hra doopravdy se stává v domácím kontextu průkopnickým textem modernistické románové transformace propojující úvahy o konstrukci románového sdělení se sebereflexivitou píšícího subjektu.

Až v roce 1944 se objeví román Václava Řezáče Rozhraní, který je zjevně inspirován Gideovým románem Penězokazi. Každopádně i tady se setkáme se zdůrazněním rozporu mezi pravdivostí žité existence a možností sdělení nějaké „pravdy“ prostřednictvím psaní. U Řezáče je patrný rys příznačný pro značnou část české prózy první poloviny čtyřicátých let — totiž mimořádná patetizace lidské existence na straně jedné a lidské prostoty na straně druhé.

U Řezáče je tento rys zapojen do komplikovanější hry odkazující k tvořenosti textu, jinde v české próze, zejména první poloviny čtyřicátých let, se tato apoteóza individuálního existování a prostoty, respektive směšného, někdy až mužického prosťáčkovství, stane nedůvěryhodnou či směšnou. Zejména je to patrné u některých textů Karla Dvořáčka (Advent Jakuba Kříže, Hle, čas příjemný, obé 1944), Miroslava Hanuše (Méněcennost, 1942) nebo Bohuslava Březovského (Člověk Bernard, 1945).

11

Torzo románu o lidské identitě leccos naznačující o autorově poučenosti o nových proudech moderní evropské prózy zanechal před svou smrtí Karel Čapek v textu Život a dílo skladatele Foltýna. Sice tu nenajdeme úvahy o poetice románu, ale reflexe problému sdělení lidské identity prostřednictvím znaku zde zaznívá velmi silně. *** V roce 1945 vyjde kniha německé spisovatelky žijící v Praze a píšící česky Olgy Barényiové. Jmenuje se Román a je jedním z nejvýraznějších dokladů modernistického románu v české literatuře.

V textu autorka odkrývá své potíže s psaním románu, s tvorbou postav a charakterů, stejně jako s vedením děje, aby čtenář postupně odhaloval autorčinu snahu sdělit příběh svého nešťastného vztahu stejně jako svých traumatických zážitků z dětství. Úzkosti a traumata současná i minulá sublimují prostřednictvím psaní do textu, aby zpětně ve své transformaci vybízela píšící subjekt k sebereflexi a k odhalování rozporu mezi napsaným a skutečností.

Podobně jako v románu Amor a Psyché Milady Součkové je i v textu Olgy Barényiové hlavním tématem možnost sdělení a sdílení lidského vztahu.

Podobně jako v románu Milady Součkové je kniha členěna do tří částí.

První část věnuje Barényiová expozici vypravěččiných motivací k psaní románu, druhá část je ponorem do minulosti a rekonstrukcí prazážitků píšícího subjektu, které osvětlují motivace subjektu, charakter jeho psaní i postoje, jež zaujímá k textu i ke svému odhalovanému vztahu. Třetí část pak je návratem k románové konstrukci a k tématu aktuálního traumatického milostného vztahu, jehož nezdar a krach je hlavním motivem autorčina psaní. V závěru knihy se subjekt autorky rozpouští v textu, mizí do svého Románu. Právě v takové textové konstrukci se autorka mohla skrýt. Originalita přístupu Olgy Barényiové spočívá v tom, že veškerá noetika tu má nakonec obranný charakter, poznání a sebe­reflexe poslouží k tomu, aby se nakonec staly úkrytem uvnitř umělého světa textu.2 2) Podrobněji se Románem zabývám v knižní studii Věž a království (Akropolis, Praha 2014).

12

Olga Barényiová

Román

Část první

1 A jednou jsme dostali slohový úkol na téma — co je to sláva. Pamatuji se na to, jako by to bylo dnes. Byla jsem tenkrát v tercii. Před tím jsme měli hodinu kreslení a můj kapesník byl celý pomalován žlutou barvou.

Nevím, proč vám o tom povídám. Vás to jistě nezajímá. Ale o něčem se mluvit musí, když nemůžeme mluvit o tom, o čem bychom chtěli.

Nedívejte se tak na mě, prosím vás. Myslete si třeba, že jsem hloupá, že jsem dětinská, ale nehleďte tak na mě.

O čem jsme to mluvili? Slohový úkol byl tenkrát důležitou věcí. Zvlášť pro mne. Dobrá známka mohla pomoci v konferenci. Snad se nade mnou slitují a opraví mi nějak tu nedostatečnou z matematiky.

Přes celou tabuli byl ten název slohového úkolu. Čistě a krasopisně na­ psán.

Co je to sláva?

Seděla jsem v první lavici u okna. Neohlížela jsem se za sebe. A přece vím, že všichni psali. Bylo nás dvaačtyřicet. Třicet devět chlapců a tři děvčata.

Nemohla jsem psát. Namočila jsem pero, napsala Co je to sláva — při­ malovala dlouhý hubený otazník a dost.

Nebylo to tak těžké. Věděla jsem, co profesor chce. Věděla jsem, že Hanka píše o národních hrdinech. Celá třída psala o národních hrdinech.

Hrdina — sláva. Mohla jsem si lehce vybrat. Některého panovníka — narodil se a zemřel — letopočty jsem měla drobounce napsány na úzkém proužku papíru. Nebo vojevůdce. Nebo — — Zapomněla jsem v kreslírně petrklíče. Škoda. Chtěla jsem si je vzít domů.

Chtěla jsem je kreslit tak dlouho, až by vypadaly opravdu jako petrklíče.

Potom by se musel profesor u mne zastavit. Podíval by se mně přes rameno a já bych nemusela mít nepříjemný pocit, že řekne něco hrozně ponižujícího a celá třída se povinně zasměje.

Ne, tentokrát zvedne můj výkres vysoko nad hlavu a ukáže ho. Všem. Tady se podívejte — vaše spolužačka nakreslila — rozhodně řekne vytvořila — veliké dílo. Jednou bude slavná — — 21

Už vím, co je to sláva. To je, když vyhrává břeskná vojenská hudba pochody a někde je ověnčená tribuna a kolem ní se pochoduje. Nevím kdo a proč. Ale je jich mnoho. A všecko je to kvůli mně. Ty girlandy z petrklíčů, ty prapory a praporky poletující ve větru.

Sláva — — Panovník? Vojevůdce? Já jsem slavná. Proč? Já sama nevím. Jsem slavná a to stačí.

Viděla jsem před sebou špatně umytou školní tabuli s červeným linkováním. Na kolíčku visel špinavý hadr a pod umyvadlem ležela roztrhaná houba.

Slyšela jsem skřípat pera a vedle ve třídě skandovali nějakou básničku.

Chcete už jít? Zůstaňte ještě chvilku, prosím vás. Mám povídat o něčem jiném? Nechcete cigaretu? O čem mám vám povídat? Opravdu už musíte jít? Tak dobrou noc. Ale chviličku jste přece mohl zůstat. Jenom než vám to dopovídám.

Nenapsala jsem tenkrát ani řádku. Jedenačtyřicet úkolů o slávě. Všechny skoro stejné. Ale pěkné, solidní. Je vidět snahu. Dobrou vůli.

U mne nebylo vidět nic. Jen dlouhý, smutný otazník.

Nedostatečná a tak dále. Těkavá. Líná. Snad by mohla, ale nechce.

Profesor mně dělal dlouhou a obšírnou přednášku. Tak tys opravdu nevěděla, co je to sláva?

Stála jsem jako zařezaná. Žmolila jsem v ruce kapesník. Byl to ještě pořád ten, kterým jsem čistila štětec, když jsem malovala svoje nepodařené petrklíče.

Také se vám někdy stalo, že jste neměl slov pro to, co jste cítil? Je to divné, viďte? Nač vám to všecko povídám? Mám zvláštní talent mluvit o tom, co vás nezajímá.

Bože, chtěla bych ho nějak upoutat. A zatím tu žvaním o petrklíčích a slohovém úkolu. Jako by to byla nejdůležitější věc na světě. Nikdy nebudu vědět, co chce ten druhý slyšet.

Ten druhý? Jenom vy. Jenom vy. A chtěla bych vám říci — zůstaňte u mne.

Ale to jste nechtěl slyšet. Co jste vlastně chtěl slyšet?

Věříte, že když někdo řekne slovo sláva, vybaví se mi vždycky v mysli petrklíče? Proč právě ta nepatrná květinka? To je přece jasné. Pro její jméno. Klíč 22

k nebi. Nebe je tak vysoko jako sláva. Vlastně ne. Sláva je — jak vy vlastně vidíte slávu?

Když odešel, nemohla jsem usnout. Vytáhla jsem z tajné skrýše deník. Leží v pianě na strunách dvakrát čárkované oktávy, a každý, kdo ke mně přijde, mi radí, abych zavolala ladiče. Jistě to dobře myslí. Ale nikdo neví, proč je moje piano rozladěno. Proč chraptí dvakrát čárkovaná oktáva.

Leží tam deník v bleděmodrých plyšových deskách. Mezi první a druhou stránkou je vylisovaný petrklíč. Vzpomínka na úkol o slávě. Pak bílé listy.

Ani slovíčko.

Ale já chci psát. Já musím psát. Zítra, až ke mně přijdete, poradíte mi, jak se ti dva mají jmenovat. Hrdina a hrdinka mého nového románu. Budeme pro ně hledat jména.

Máte kalendář? Napřed třeba mužské jméno. Chtěla bych, aby se jmenoval jako vy. Ale to nejde. Nikdo nesmí vědět, o kom píšu.

A ona? Nejmenuje se jako já, viďte? Kdyby se tak jmenovala, třeba byste mě měl rád. Řekněte mi ženské jméno, které se vám líbí. Ale mám jednu podmínku.

Musí mít dvě hlásky a. Jako sláva. Všecky moje hrdinky se tím vyznačují. Už z toho je jasné, že se nemůže jmenovat jako já.

Můj nový román. Jak asi začne a jak skončí? Špatně, nebo dobře? Bude hrdina milovat hrdinku? Budou ti dva takoví, jak bych je chtěla mít? Stateční a nesmlouvaví? Nesmí, nesmí být jako já! Nesmí snít, když se má psát o slávě. Nesmí se ničeho bát. Ani lásky. Ani smrti. Musejí se vzít za ruce a běžet — — Kam? Třeba tam, kde kvetou petrklíče. Kde je ověnčená tribuna. Kde vyhrává hudba zvučné pochody. Kde je na černé tabuli namalován otazník.

Musíte být pořád u mne. Musíte mi pomoci. Musíte mi poradit. Musíte si vzpomenout, jak to všecko začalo. Ale nesmíte se na mne dívat. Musíte zavřít oči a myslit si, že mě máte rád. Jako můj hrdina moji hrdinku. Jako třeba máte rád ji. Je to přece docela snadné.

Tak snadné to přece jenom není. Nemyslíte?

23

2 Dnes zase nepřišel. Ani nezavolal. A já jsem se tolik těšila.

Chtěla jsem vám říci, že jsem už našla jména. Pavla a Viktor. Líbí se vám?

Pavla. Představuji si ji ozářenou bílým světlem stolní lampy. Má tmavé šaty.

Ruce složeny v klíně. Prsty pevně spleteny, až zbělejí kotníky. Připomíná to složená ptačí křídla. Ale je to jen proto, že nemůže, nesmí a nechce rozevřít náruč.

Počkejte, tak nemůžeme začít. Pavla se musí zdát Viktorovi docela jiná.

Vidíte, tady je rozpor mezi románem a skutečností. Nemohu napsat, že vy — že Viktor ke mně přišel tehdy večer jen proto, že se mu kavárna zdála příliš hlučná, a vůbec — kde jsme se měli poprvé setkat?

V mém románu ale nesmí přijít Viktor k Pavle. Ona musí přijít za ním.

Musí to tak být. On neměl ani tušení, že nějaká Pavla existuje. A tu náhle zasáhne osud. Osud hraje v románu velkou roli. Myslíte, že v životě také?

Uvidíme. Román začíná — — Někdo řekl Pavle, že Viktor bývá občas večer v malé kavárně tam a tam.

Malá kavárna není vhodné místo pro první setkání těch dvou. Musím si vymyslit něco jiného. Do parku je nemohu poslat, protože to bylo po Vánocích. Na ulici by byli přešli kolem sebe nevšímavě, protože se neznali.

Proč se tím tak trápím? Záleží na tom, kde se ti dva setkali? V životě ne, ale v románu ano. Čtenář to chce vědět. Nemohu pověsit dialogy jen tak někam do vzduchu. Čtenář chce dokonce vědět podrobnosti. A čtenářkám musím podrobně popsat Pavliny šaty a vaši kravatu.

Nikdy bych nebyla řekla, že je to tak těžké psát o dvou skutečných osobách.

Psát o tom, co skutečně bylo. Přibrzdit fantazii.

V malé kavárně bylo obsazeno jen několik stolů. Pavla se rozpačitě zastavila. Který z těch mužů je on? A co když zde není sám? Když je zde třeba se svou ženou nebo s dívkou? Nemohu si přece jen tak beze všeho k němu přisednout a říci mu — promiňte, slyšela jsem, že jste pan X, a já jsem vás přišla požádat — — Naštěstí seděl u stolu sám. Byl oblečen — poznala hned, že je vyšší postavy — upoutaly ji jeho oči.

24

Nebudu vás popisovat. Nedovedla bych to. A kromě toho jsem vás ani neviděla, protože jsem měla hroznou trému.

Viktor vypadal právě tak, jak si ho čtenáři laskavě představili. Mužný a chlapecký. Kravata — měl jste tehdy vůbec kravatu?

Teď by mělo přijít veliké poznání. On by měl náhle cítit — to je ta pravá.

Nebo ona. Bylo to přece takzvané osudové setkání. Nic takového nebylo, jak se jistě pamatujete. Ale snad to přijde později.

Sotva Pavla usedla, přišlo ke stolu několik Viktorových známých. Teď už mu nemohla říci, o co ho chtěla požádat. Mluvilo se o všem možném. O počasí, o divadle, o jídle, o literatuře a o bramborách.

Vážně, vy si už nevzpomínáte? Řekla jsem vám, že jím pořád brambory. A vy jste se divil — vlastně nedivil — řekl jste tak trochu ironicky, že jste myslil, že se po bramborách tloustne. Byla to první poklona, kterou jste mi udělal.

Anebo jste mi chtěl mírně naznačit, že jsem hubená.

Takhle se ovšem nikam nedostaneme. Ani v románě, ani v životě. Potřebuji děj a dialog. Tak už promluvte, prosím vás.

A zase vás vidím jako v neděli, než jste odejel. „Musíte na všechno zapomenout. Ani já, ani vy — — rozumíte mně?“ Rozuměla jsem vám. Držela jsem se pevně ústředního topení, protože se podlaha začala houpat.

Slyšela jsem váš hlas — nenapíši milovaný hlas — a chtělo se mně křičet, že to všecko není pravda, že mám zrovna tak právo na život a na všechno jako kterákoliv jiná žena, že nejsem nijak výjimečná, že nechci ničím vynikat, že bych se všeho vzdala, že není ponížení, které bych nesnesla — pro vás.

Ale co by mi to bylo pomohlo? Musela jsem dojít po té rozhoupané podlaze až ke dveřím a zavřít za sebou.

Když jsem potom večer plakala — ale o tom nesmíte vědět — když jsem se pokusila psát, když jsem chtěla začít nový román, zdálo se mně všecko, co jste mi řekl, hrozně patetické. Jak může člověk zapomenout na bolest? Tím, že to všecko hezky sepíše a dá nakladateli? Tím, že to vykřičí do světa? Tím, že se rozdělí o svou bolest se čtenáři? Neznámý čtenáři, právě skončila veliká láska. Budu ti o tom povídat.

25

To přece není umění. To přece není rozlet. Musí se projít ohnivou branou, jak jsem vám to kdysi napsala. Všechny dveře musejí zůstat dokořán.

Ani slovo o lásce.

Myslíte, že jsem tehdy věděla, kdo jste? Nevěděla jsem o vás nic. A vy jste tak málo mluvil. Osobního vůbec nic. Mluvili jsme o divadle.

Je ženatý? Jak asi vypadá jeho žena? Představovala jsem si malou buclatou blondýnku a byt s kanárkem a tylovými záclonkami někde na Smíchově.

A přitom se to všecko k vám vůbec nehodilo.

A Pavla?

Pavla byla zklamána. Nic jí neslíbil. Byl zdvořilý a milý. Ale to bylo všecko. Čekala víc?

Mluvili jsme tenkrát také o ní. To bylo tak. Půl roku před tím, než jsem vás poznala, jsem byla těžce nemocná. Odvezli mne do Vinohradské nemocnice za ohromného nářku mojí služky Boženky.

Byla jsem tehdy — byla jsem hodně daleko. Horečky a horečnaté blouznění. Sedávala u mne řádová sestra. Jmenovala se Baltazaria. A ta mně poprvé o ní vyprávěla. „Až se uzdravíte, ukáži vám její pokoj.“ „Neuzdravím se, sestřičko.“ „Musíte se uzdravit. Nesmíte spát, slyšíte?“ Pan primář nařídil, že nesmím spát. Že se musí nějak zahnat moje apatie.

Ke všemu. K životu i k smrti.

Sestra Baltazaria. Dala mně navzdor přísnému zákazu studenou limonádu a přiběhla za mnou v noci, když byla bouřka. Myslila, že se bojím. „Otevřte okno, sestřičko.“ Nevím, jak se taková sestra se škrobeným čepcem a studeným kostěným růžencem dívá na pacientky. Bylo nás přece sta a tisíce. Ale ráda prý měla jen dvě. Ji a mne.

Nebe rozrážely fialové blesky. Sestra se nekřižovala ani nemodlila. Mluvila o ní. Jak byla statečná. Jak byla krásná.

Z nemocniční zahrady vystupovala kořenná vůně mokré země a mokrých stromů.

26

Seděly jsme až do rána. V nemocničním pokoji nebyl ani kousek papíru.

Jen tabulka, na kterou se kreslí křivka horečky a takové věci. Na zadní stranu jsem si psala poznámky. A rozhodla jsem se, že neumřu, že si nechám dát glukózu a adrenalinovou injekci, že se nerozčilím, když se při vizitě objeví protivný japonský lékař, kterého jsem v horečkách nenáviděla — a to všecko pro ni, pro tu neznámou dívku. „Znal jste ji?“ zeptala jsem se vás. „Znal.“ „Jaká byla?“ Nečekala jsem na odpověď a nechci vědět, co jste mi řekl. Ale vím dobře, co jste řekl. „Bylo to mládí.“ To byla naše první rozmluva. Viktor nedoprovázel Pavlu domů. Odešla sama. Dal jí jen telefonní číslo, aby ho zavolala. Za týden. To se tak říká, když se chceme někoho zbavit.

Ale Pavla to nevěděla. Počítala dny a noci — noci škrtneme — je to trošku banální, tedy počítala dny, a když konečně zavolala, nebyl Viktor doma.

Tak to ovšem nebylo. Nemůžeme přece čtenáři prozradit, jak to vlastně bylo. Je to jen naše záležitost.

Vrátíme se k Pavle. To není tak nebezpečné a dá se to rozvést aspoň na dvacet řádků.

Pavla odložila v předsíni zasněžený plášť, oklepala sníh z malého apartního kloboučku a zamyslila se. Ne. Napřed usedla ke stolu a potom se zamyslila.

Nemyslila na Viktora. Myslela na sebe a na hru. Byla přesvědčena, že se mu bude líbit. Vážila v duchu každé slovo, které vyslovil.

Nepřemýšlela vůbec o tom, že měl šedé oči. Pavla byla rozumová a vypočítavá. Když psala, psala jen pro sebe. Říkala ovšem, že píše pro čtenáře. Ale myslila tím peníze a slávu.

Ošklivá, chladná Pavla. Viďte, že by se vám nelíbila?

Ani trošku? Trošku přece.

Musím ji udělat takovou, aby se vám líbila. Chci a musím se vám líbit.

Neříkej to, abys zase nestála jako zmoklá slepice u ústředního topení.

27

Ale vy jste také nebyl tak klidný, jak jste dělal. Celou tu dobu jste držel v ruce cigaretu a nezapálil jste si ji.

Vzpomněla jsem si na to potom v noci a měla jsem hroznou radost. Jako když někdo trhá lístky kopretiny a zůstane mu jen jeden, a to znamená — má mě rád.

To píšu ovšem jen proto, abych nezastrašila čtenáře. Má mě rád — nemá mě rád — není to všecko lhostejné? Jen když román pokračuje.

3 Kdysi bývala Pavla jako jiné ženy. Není to tak dávno. Až do té doby, kdy nějaký časopis uveřejnil její první povídku. Přišlo to znenadání. Povídka ležela v redakci dobrých šest měsíců. A najednou se objevila. Vytištěna.

Nikdy se Pavle její jméno nezdálo tak cizí a tak blízké, jako když se černalo v tiskacích písmenech.

Jaká je to moc, to tištěné slovo? Je to víc než nesmělé první vyznání lásky.

Pavlo, Pavlínko — jí kdysi říkal v tanečních hodinách Emil nebo Géza.

Jméno vyslovené chlapeckými ústy. Dotýkalo se jí lehce jako chvění vějíře.

To dnešní, to vytištěné, bylo docela jiné. Panovačné a rozkazovačné. Zajaté v tiskařské černi.

Pavla nečetla svou povídku. Jen to jméno. Své jméno. Tisíckrát. Čím déle je četla, tím větší měla chuť je vidět pořád. Všude. Za každou cenu. Bylo to silnější než hlad a žízeň.

Psala druhou povídku. Třetí. Desátou. Byla jako bez vůle. Psát. Psát. Všude musí být jméno Pavla.

Už se nezastavovala před výlohami a neoblékala si v duchu všecky ty krásné šaty, neviděla se ověšena šperky. Byla nevěrná jarnímu kloboučku, který obdivovala celých čtrnáct dní. Nejhezčí střevíčky přešla bez povšimnutí.

Už nečekala na zazvonění telefonu. Je lhostejné, kdo a kdy zavolá. Všecko je lhostejné. Divadlo. Kavárna. Biograf. Společnost. Všecko.

Celý svět se zúžil na klávesnici psacího stroje. Nadarmo stála u okna stará věrná kostelní věž. Přestala být jediným kamarádem a přítelem. Hodiny odbíjely čas, ale Pavla je neslyšela.

28

Pozítří ke mně přijdete. Hned z vlaku. Přečtu vám dnešní kapitolu a budeme se spolu smát.

Pozítří nebudu psát. Nač? Život je krásný.

17 Jsou hrdinové mého románu opravdu závislí na mé náladě? Mám právo udělat z druhé zkoušky parodii na Orient, protože se ve mně všecko smálo? Nemají moji hrdinové samostatný život? Musí Pavla trpět, protože trpím já?

Ale pak je to všecko omyl. Autor musí mít postavy svého románu zavěšeny na drátkách a pohybovat jimi jako na loutkovém divadle. Psát s náladou i bez nálady. Podle předem stanovené osnovy.

Dnes jsem, jak pozorujete, hloubavá a sebekritická. Bude z toho nějaká psychologická zápletka.

Třetí zkouška v divadle. Pod dojmem napětí mezi Pavlou a Viktorem. Ve znamení strachu z premiéry.

Pavla si začíná uvědomovat, že za tři dny přestane idyla osamělé autorky v prázdném hledišti. Divadlo se naplní obecenstvem.

Budou to cizí lidé. Co budou o ní vědět? Co budou vědět o hře? Co o hercích? O režisérovi?

Pavla je autorka. Napsala hru. Na tom nic není. Tolik lidí už napsalo hru.

Hra? Hra ujde. Je dobrá, nebo špatná.

Herci? Jsou oblíbení, nebo neoblíbení.

A režisér to dal všechno dohromady.

Pavla se usmívá. Představuje si, co by se asi stalo, kdyby o premiéře vyšla před oponu, odkašlala si a spustila: Dámy a pánové! Dřív, než nás všechny odsoudíte, chtěla bych vám něco vyprávět. Ohlédněte se laskavě nahoru na balkon. Tam v předposlední řadě jsem sedávala o zkouškách. Tam jsem se dověděla, že jedna herečka týden před premiérou onemocněla a jiná za ni musela zaskočit. Víte, co to znamená? Když zkoušela poprvé, nebylo ji skoro slyšet. Nápovědka předříkávala 88

její roli docela nahlas. Rušilo to zkoušku. Mě. Herce. Dívala jsem se, jak se herečka ponořuje den ze dne hlouběji do role. Jak se mění v postavu mé hry.

To vy nikdy neuvidíte.

Nedovolili by jí mluvit. Inspicient by ji zatahal za rukáv — co vás to napadlo, prosím vás?

Ale Pavla mluví dál. Musí. Musí jim to všechno jednou říci.

Viděla jsem herečku Jarmilu. Byla statická a byla jako vítr. Byla něžná a vášnivá. Byla poznamenána smrtí a rozhodla se žít dál. Pro vás, dámy a pánové.

Abyste nikdy nezapomněli, že herec je také člověk.

Obecenstvo je nespokojené. Proč nám tady řeční? To nás nezajímá. Chceme vidět hru.

Hned, hned. Jenom okamžik ještě. Viděla jsem režiséra. Viděla jsem jeho práci. Kolik z vás, dámy a pánové, ví, že nemám v textu poznámky? Že nemám v závorkách — klekne, rozpláče se, vykřikne, obejme ji, odejde spěšně, zvedne růže a políbí je — nic, nic nemám. Jenom slova. Všechno ostatní musel vytvořit režisér.

To jsem vám chtěla říci. A teď tleskejte, nebo netleskejte.

Mohla bych vám vyprávět ještě mnoho věcí, ale to by vás nezajímalo. Například o Pavle a Viktorovi.

Divadelní atmosféra má zvláštní kouzlo. Snadno uvěříte, že hra je život. „Jaké to dnes bylo, Pavlo?“ „Ani nevím. Nebyla jsem sama. Přišli známí a sedli si vedle mne. Nerušili sice ani slovem, ale už jsem nebyla sama. Slova z jeviště dopadla napřed k nim a teprve odrazem se dostávala ke mně.“ „A Viktor?“ „Viktor — — Co jsi to se mnou udělala? Já přece nesmím mít nikoho ráda. Odvádí mě to od práce. Nechci myslit na nic jiného než na román a na divadlo.“ „Nerozčiluj se, Pavlo, já už to nějak zařídím. Viktor ti nesmí překážet v práci.“ „Jak to chceš udělat?“ „Docela jednoduše. Budete kamarádi.“ 89

„Cožpak to nechápeš, opravdu to nechápeš, že ho mám ráda? Že bych bez něho nemohla — —“ „Jenom ne velká slova. Člověk snese strašně mnoho. Jsem přesvědčena, že bys bez něho mohla docela klidně žít.“ „Žít ano. Ale jak žít?“ To je ta těžká odpovědnost autorova. Vymyslí si k pobavení čtenářů postavu a dá jí život. Začne ji ukazovat ze všech stran. Račte se podívat. Takhle se trpí a takhle raduje. Takhle se jásá a tak vypadají deprese. A tak vypadá srdce mé hrdinky. Račte přistoupit blíž. Všecko vám ukážeme. Za pětatřicet korun. Víc moje kniha nebude stát.

Kdyby bylo možné složit postavy románu do krabičky a uložit je někam do kouta. Jako dřevěné herce loutkového divadla.

Chtěla bych křičet — nesmíte se mít rádi, nesmíte, Pavlo a Viktore. Ale slyšeli by mě?

Neslyší ani jeden druhého. Slyší jen svá srdce.

A to je štěstí. Protože o tom nedovedu psát. Nemohu se dotknout zvědavými prsty neviditelné rudé nitky.

Pavla už ví, že — že je Viktor všecko. Ale ještě se brání. Kde se to v ní vzalo?

Ze mne to nemá. Já nejsem statečná. Nedovedla bych říci ne, kdyby se mě Viktor zeptal — nechcete si jít ke mně vykouřit cigaretu? Šla bych. Ihned. S radostí.

Ale Pavla řekla ne.

Jenom já vím, kolik ji to slovo stálo přemáhání. Jenom já vím, proč mu nechtěla podat ruku. Jenom já vím, proč po zkoušce utekla.

Proč nečekala na Viktora. Proč přišla domů bez dechu. Proč nechtěla jít k telefonu.

Byla to poslední obrana. Marná a zbytečná.

Seděla jsem u ní a držela jsem ji za ruku. Podala mi ji ochotně. A přece jsem ji zradila. Rozvěšuji její city před čtenáři jako prádlo. „Jak to všecko dopadne?“ „Dobře. Budeš mít úspěch.“ 90

„Úspěch? Kdo mluví o úspěchu? Se mnou a s Viktorem?“ „Pokus se usnout. Nespalas už tři noci.“ Zavřela oči. Dobře že se na mne nedívá. Jak bych snesla její pohled? Je to podivný román. Nejpodivnější, o jakém jsem kdy slyšela. Autorka i hrdinka jejího románu milují stejnou osobu.

Viktor musí rozhodnout sám. Mezi mnou a Pavlou. A tady je konflikt. Ve hře se to jmenuje peripetie. Bude milovat Pavlu. A já? Bude milovat mne. A Pavla?

To se všecko stalo po třetí zkoušce.

Kdyby mi Pavla tolik nedůvěřovala, bylo by všecko jiné. Kdyby měla aspoň podezření. „Pavlo!“ Přísahám vám, že jsem se jí chtěla ke všemu přiznat. Ale ona spala. A když jsem slyšela váš hlas, zapomněla jsem na všechna předsevzetí.

Probudila se až večer a začala mluvit o hře. Odpovídala jsem jí a myslila jsem na vás.

Hra? Obecenstvo? Úspěch?

Jenom vy.

Zítra se vrátíte. Zítra. Proč nejsem v životě pánem času jako v románu?

Proč je slovo zítra tak vzdálené?

Nemohla jsem tenkrát usnout.

Nemohu ani dnes usnout.

Viktore, vy nesmíte mít rád Pavlu. Nechám ji propadnout při premiéře, abyste ji viděl poníženou.

Co má premiéra společného se srdcem?

Dlouhá bezesná noc. Ta dnešní, nebo ta po třetí zkoušce?

Tuhle kapitolu bych mohla vložit do Orientu nebo na severní točnu a nic by mně to nepomohlo. Nebyla by veselá ani radostná.

Dnes už radostně nečekám. Co může vzejít ze zrady?

Ale já za to přece nemohu. Nechtěla jsem mít Viktora ráda, vy to dobře víte. Vinna je jen moje fantazie a mé bláhové srdce.

Nesmíš, nesmíš mne tak bolet, moje srdce. Musíš být statečné.

91

A vy se zatím blížíte ku Praze. Vlak se kolébá a vy právě usínáte. Vzpomněl jste si na mne? Jak byste byl překvapen, kdybyste mohl vidět do mého srdce. Kdybyste věděl, jak jsem špatná, podlá a nízká. Nezasloužím si, aby mne měl někdo rád. „Co je ti?“ „Nic, Pavlo.“ „Zdálo se mi, že pláčeš.“ „Kdepak.“ „Napiš pro mne hezkou kapitolu. Napiš, že ke mně přišel. Napiš, že mi řekl — —“ „Napíšu všecko, co chceš. Jen se uklidni. Jak to chceš vydržet do premiéry, když dnes tak vyvádíš?“ „Kdybych já psala ten román, kdyby to bylo obráceně, kdybys ty byla Pavla a já byla tebou — já bych napsala, že tě má rád.“ „Tobě se to řekne. Co ty víš o stavbě románu.“ Pavla založila ruce pod hlavou a dívala se ke stropu. „Stavba románu? Někdy stačí kamínek a všecko se zřítí. Pojď sem blíž.“ Naklonila jsem se k ní. Pátrala jsem úzkostně v jejím obličeji. Neudělala jsem ji příliš krásnou? Nechci, aby byla zajímavá. Nesmí ji mít rád. „Já tě mám ráda. Za to, že jsi mi dala Viktora.“ Styděla jsem se. Ale to bylo jediné, co jsem udělala.

Jaké poučení vyplývá z této kapitoly? Že hrdinové románu jsou někdy lepší než autor.

Ale ať jsem, jaká jsem, já vás mám ráda. Na tom se nic nezmění. Ani v románu, ani v životě.

18 Pokaždé když chci večer psát, mám pocit, že nenapíšu ani řádku. Že si nic nevymyslím. Slova se přede mnou rozlétnou jako mušky. Snad jsem skutečně nikdy nepsala. Snad jsem jen snila. Povídala jsem si s vámi. Hrála jsem si s tužkou a slova se snášela lehce na papír.

92

Ediční poznámka

Naše edice přebírá vydání z roku 1945 (nakladatelství a tisk Českomoravský Kompas v Praze). Autorčino jméno v titulu přechylujeme.

Opravujeme ojedinělé zjevné tiskové a gramatické chyby (např.: mně/mě; jakoby/jako by) a drobné textové nedůslednosti (např.: Z lesa vyběhl chlapec v bílých šatech a bílým kloboukem se stříbrným peřím > Z lesa vyběhl chlapec v bílých šatech a s bílým kloboukem se stříbrným peřím). Dle současných pravidel a zvyklostí upravujeme důsledně interpunkci (např.: Špatně nebo dobře? > Špatně, nebo dobře?; a co, když zde není sám > a co když zde není sám; víc, než nesmělé > víc než nesmělé; všecko by bylo lepší, než sedět a čekat > všecko by bylo lepší než sedět a čekat; ani v románě ani v životě > ani v románě, ani v životě; Viktor se neptá, proč > Viktor se neptá proč), psaní slov přejatých (např.: thema > téma, fantasie > fantazie; Foenix > Fénix; kostym > kostým, konkretní > konkrétní, atelier > ateliér; pyjamo > pyžamo) a velká písmena (např.: Sudičky > sudičky, vánoce > Vánoce, Danajský dar > danajský dar; ve dvou případech sjednocujeme psaní Pane/můj bože > Pane/můj Bože, jako je jinde v textu). Rozkolísané psaní pro Boha / pro boha sjednocujeme na proboha.

Předložku s/se v genitivním spojení měníme důsledně na z/ze (např.: s nebe > z nebe, se stolu > ze stolu), upravuje dle současných pravidel psaní předpony s/z (např.: strhal mi hru > ztrhal mi hru; ztrne > strne, shlíží se v zrcadle > zhlíží 257

se v zrcadle). Zdvojené souhlásky redukujeme (vyssají krev > vysají krev), upravujeme psaní je/ě (napjetí > napětí). Preferujeme příslovečné spřežky (např.: po prvé > poprvé; na štěstí > naštěstí).

Ojediněle užívaný tvar čtla upravujeme na četla. Číslovky třicetdevět apod. píšeme třicet devět.

Důsledně respektujeme užívání předminulého času slovesného, genitiv záporový (nenajdu odvahy), dobový slovosled (upravujeme jen v jednom případě: Ale nemysli si, že se tě nechám procházet po nábřeží > Ale nemysli si, že tě nechám procházet se po nábřeží), vazby či zvláštnosti (např.: Dal jí jen telefonní číslo, aby ho zavolala; k slavnosti na břehu Gangu). Beze změny ponecháváme rovněž členění do odstavců a psaní pomlček.

Významněji zasahujeme do textu pouze v těchto případech: Nebo chtěl zabránit, aby tu slátaninu nikdo nečetl > Nebo chtěl zabránit, aby tu slátaninu někdo četl (s. 44—45); Nikdo je před sebou nerozevře > Nikdo je před tebou nerozevře (s. 76); Harfy ze vzduchu >Harfy ve vzduchu (s. 78); na s. 177 měníme v odstavci Já tam půjdu... nepřesně kladené uvozovky.

Kurziva je naše.

I. D.

258

Obsah

Víra v „Román“ (Psaní jako nástroj sebepoznávání) (Vladimír Papoušek)

5

Olga Barényiová: Román Část první Část druhá Část třetí

17 19 119 211

Ediční poznámka

257

Dosud vydáno Arnošt Vaněček: Vor Medúzy Veronika Broučková: Srdce a smrt / Antologie brněnské Literární skupiny Jiří Kolář: Rudý havran / Nový don Quijote Jaroslav Seifert — Karel Teige (eds.): Revoluční sborník Devětsil / reprint Dana Nývltová: Femme fatale české avantgardy / Marie Majerová — česká komunistka ve víru feminismu Michal Bauer: Automatická madona / Antologie Skupiny Ra Dušan Pala: Stromy a kamení Almanach na rok 1914 Olga Barényiová: Román

Připravujeme „Neplač, vstaň a střílej!“ / Antologie avantgardní prózy členů Literární skupiny a Devětsilu

Skrytá moderna Česká literární avantgarda je tradičně reprezentována tvorbou několika dominujících osobností a už poměrně dlouho je součástí standardní školní výchovy, což, zdá se, činí z tohoto areálu zaprášené panoptikum čpící naftalínem. Tento efekt obvykle vzniká tam, kde je jistý typ dobových uměleckých promluv izolován a představován jako pevný, definitivní a zdánlivě lehce srozumitelný objekt, který můžeme dobře popsat ze všech stran. Diskurz avantgardy, a to i v okruhu literárních textů, má však mnohem širší přesahy, než by se ze zavedeného a obvykle reflektovaného domácího kánonu mohlo zdát. Nikdy se v historii nevyskytoval izolovaně, ale byl konfrontován s dalšími typy dobových diskurzů, s nimiž sdílel svůj historický horizont a vůči nimž se vymezoval.

Cílem ediční řady Skrytá moderna je poukázat na tuto rozprostraněnost řeči avantgardy, na její nejednoznačnost, živost, na různé — dnes pozapomenuté či marginalizované — varianty, na její penetraci mimo tradičně popisovaný prostor, ale i na některá menší díla oněch dominujících osobností, která z nějakých důvodů zůstala či zůstávají mimo centrum pozornosti čtenářů i literárních historiků.

Smyslem edice není hledat v českých literárních dějinách nový rozvrh a novou hierarchizaci. Smyslem je konfrontovat známé a obecně akceptované podoby dobové řeči moderny s podobami pozapomenutými nebo z nějakých důvodů dosud nereflektovanými tak, aby čtenářům bylo umožněno — možná v lecčems nově či nezvykle — pozorovat mnohdy dramatické úsilí modernistů o nový jazyk, nové vidění objektů, člověka, času, prostoru i sebe sama. V kontextu známém i neznámém.

Každý svazek edice přináší jak edici původních textů, tak obsáhlou studii k nim. Edice vychází ve spolupráci nakladatelství Akropolis a Centra výzkumu české umělecké avantgardy na FF UK v Praze a na FF JU v Českých Budějovicích.

Petr A. Bílek, Vladimír Papoušek, Filip Tomáš

Olga Barényiová Román

EDICE SKRYTÁ MODERNA Vydal Filip Tomáš — Akropolis

(5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info)

ve spolupráci s Centrem výzkumu české umělecké avantgardy v roce 2015 jako svou 300. publikaci Studie: Vladimír Papoušek

Ediční příprava a redakce: Irena Danielová

Grafická úprava a obálka: Zdeněk Trinkewitz

Sazba písmem Caslon a Universe: studio Lacerta (www.sazba.cz) Tisk: S-TISK Vimperk, s. r. o., Žižkova 448, 385 01 Vimperk Vydání druhé, 264 stran, TS 13 ISBN 978-80-7470-090-3

Doporučená cena včetně DPH 250 Kč